Jemnická dráha naposledy

Tři dny před absolutním koncem jsme s Drobkem přes Okříšky vyrazili do Jemnice i my. Očekával jsem, že trať bude již obležena supy (kterými jsme byli i my) v podobě fotografů a železničních nadšenců, opak byl ale pravdou. Kromě jediného šotouše podtrhovala tragičnost posledních dní provozu jen skupinka pravidlených cestujících, nyní již nazývaných pozůstaklými.

V Jemnici nikdo z nás dvou dříve nebyl a tak jsme výlet na železniční trať spojili také s návštěvou města. Najít jsme chtěli dva cíle - továrnu na čaje Jemča a zvláštní věž bez kostela na jemnickém hřbitově. První jsme našli záhy, Jemča stojí hned za nádražím a disponuje nákladovou rampou, kdyby snad produkce dosáhla takových rozměrů, že se čaje budou vozit po železnici. Ke druhému jsme během hodiny dojít nestihli, byť jsme jej spatřili z dálky, ale naskytl se nám cíl třetí, nečekaný - opuštěný starobylý dům, který jsme museli prozkoumat.

Zapomněl jsem foťák, ale pro zvěčnění našich objevů v úžasném starobylém městě, dokonce počtem obyvatel převyšujícím Adamov (a sem nebude jezdit vlak!) dobře posloužil Drobkův nový mobil zančky Samsung. Přesto, že zima lezla až do morku kostí, prošli jsme všechny uličky a náměstí historického centra a do jednoho domu nad hradbami jsme i rozbitým okenm vnikli, abychom se po prohlídce zpustlých prostor dostali až na střechu. To by bylo něco pro Širokka!

Cesta zpátky byla alespoň pro mě zádumčivá a smutná. Rušení tratí je jako když umírají lidé. Jenže život každého z nás je předem ohraničen, dráha mohla existovat dál… Plna podobných myšlenek, nerozptýlila mě ani výborná večeře v Okříšském hotelu. Zbývá jen pramínek naděje.